Schönbrunn je jedno z těch míst, které jako by se nemohlo rozhodnout, jestli je to královský palác, nebo obří dětské hřiště — což je vlastně perfektní, protože my se taky neumíme úplně rozhodnout. Zlaté fasády, nekonečné zahrady a někde mezi tím pískoviště, které moje děti prohlásily za nejlepší ve vesmíru ještě dřív, než jsem vůbec našla stánek s občerstvením.
Loni v létě jsme vynechali naše obvyklé úniky k moři nebo do hor. Místo toho jsme naložili tři děti, dva psy a kufr auta podezřele připomínající stěhování, a vyrazili do Vídně. Když jsme to říkali lidem, dokonce i někteří příbuzní se na nás podívali tím výrazem: „Vídeň? S dětmi?!” Znáte ten pohled — směs šoku a otázky, jestli je uvnitř opery aspoň hřiště.
Upřímně? Já jsem se nemohla dočkat! Vždycky jsem měla pocit, že Vídeň skrývá malé tajemství — že je to ve skutečnosti jedno z nejvíc dětem přátelských měst v Evropě, jen se to schovává za těmi honosnými budovami a pohlednicemi s Mozartem.
Měli jsme i jedno cestovní pravidlo: maximálně šest hodin od Prahy. Vídeň splňovala všechno — a navíc jsme tam ještě nikdy nebyli. Dostat se tam je snadné — autem nebo vlakem. Některé vlaky, například RegioJet, mají dokonce rodinné kupé s hračkami a dětskými filmy. Málem jsme jeli vlakem, ale naši psi ten plán vetovali, aniž by se nás někdo ptal.
Zarezervovali jsme si tři noci v malém vídeňském apartmánu, takže jsme měli dva plné dny na objevování. Rozdělili jsme si je mezi Schönbrunn a Prátr. Tento článek je první část — den plný zahrad, hřišť a snahy udržet děti (i psy) mimo fontány.
Se čtyřnohými miláčky (a mimo fontány)
Schönbrunn je jedna obrovská, téměř snová zahrada. Zlaté fasády, symetrické aleje, fontány, které přímo svádějí k tomu si do nich namočit ruce — nebo v našem případě tlapky.
K našemu překvapení (rozmazlení londýnským Buckingham Palace parkem a téměř neomezeným „dog-friendly“ režimem v britských parcích) jsou však zahrady Schönbrunnu pro psy úplně uzavřené. Žádné elegantní procházky s vodítkem mezi živými ploty. Žádné stínové pauzy pod císařskými stromy.
Má to ale i svou světlou stránku. Náš syn si tentokrát ušpinil botu jen obyčejnou černou louží — a ne něčím, co by vyžadovalo krizový zásah vlhčenými ubrousky a rodičovskou terapii.
Den jsme proto plánovali trochu strategicky. Ráno dlouhá procházka se psy. V poledne další. V okolí paláce sice najdete pár menších zelených ploch, kde potkáte místní pejskaře, ale není to nic, co bych přirovnala k českému (nebo britskému) stylu pejskaření. Tady vládne císařský řád.
Náš „schönbrunnský den“ jsme tedy postavili na jednoduchém principu: nejdřív unavit psy, pak objevovat zahrady. A protože jsme měli apartmán doslova za rohem, mohli jsme vyrazit až kolem poledne a přesto si užít všechno podstatné — bez spěchu, bez výčitek a bez štěkání směrem k fontánám.
Kavárna, hřiště a rodičovský sen
Naši císařskou misi jsme zahájili u hlavní brány. Po pravé straně malá kavárna, vedle ní konečná stanice žlutého vláčku Schönbrunn Panorama Train — což samo o sobě vypadalo jako plán B pro případ naprostého rodičovského vyčerpání.
Prošli jsme levou branou a sotva jsme minuli první dokonale zastřižený roh živého plotu (vážně, ty keře mají lepší disciplínu než většina z nás), objevili jsme malé oplocené hřiště. A ne jen tak ledajaké. Patřilo ke Café Pavillon.
A tady přichází moment, kdy se srdce každé mámy na chvíli zastaví blahem.
Kavárna.
Bar.
H Ř I Š T Ě!
Tohle není náhoda. To je architektonicky promyšlený rodičovský ráj.
Vy si objednáte kávu, čaj… nebo si dovolíte Aperol Spritz, protože jste přece ve Vídni a kulturní zážitek je třeba prožít autenticky. Děti mezitím mizí v obřím pískovišti, kde okamžitě zapomenou na existenci sourozenců i na fakt, že ještě před pěti minutami byly „strašně unavené“.
Najednou je ticho.
Relativní ticho.
Takové to, kdy slyšíte jen vzdálené „mami, podívej!“ místo „mamiiiiii!“
Slunce svítí, živé ploty jsou dokonale zastřižené, vy držíte sklenici se studeným oroseným okrajem a na chvíli si říkáte:
Ano. Takhle nějak má vypadat rodinné cestování.
A pokud existuje císařská definice rovnováhy mezi rodičovstvím a radostí ze života, myslím, že jsme ji právě našli mezi kávovarem a pískovištěm.
Pomalé tempo s malými objevovateli
Každý rodič ví, že procházka s malými dětmi je vlastní sportovní disciplína. Ne ta, kde běžíte do cíle, ale ta, kde zastavíte u každého kamínku na cestě, každého lístku a možná i každé veverky.
Po občerstvení jsme si dali lehký oběd v Café Pavillon a následovala půlhodina jemného přesvědčování:
„Určitě je tam ještě jedno úžasné hřiště kousek dál…“
Nakonec jsme se přece jen vydali dál. Naši malí „pracanti“ byli odměněni zmrzlinou, která z nich okamžitě udělala nadšené chodce. Oni lízali kornouty, my nasávali atmosféru posledního letního sídla Habsburků — a celé odpoledne najednou působilo lehčeji.
Co všechno tu můžete zažít
V Schönbrunnu si můžete vybírat: samotný palác, slavná zoo Tiergarten, Palmový dům, Pouštní dům, Oranžerii, Labyrint, Gloriettu s výhledem na město a nekonečné zahrady.
Zoo bývá pro rodiny s dětmi jednou z hlavních atrakcí. Já ale nejsem úplně fanouškem konceptu zoologických zahrad, zvlášť když vidím ptáky v klecích nebo velké šelmy v malých výbězích, takže jsme ji tentokrát vynechali. Jako milovnice rostlin a skleníků jsem dala přednost Palmovému a Pouštnímu domu.
Palmový dům – zelená katedrála
Cestou do Palmového domu dvojčata usnula — malý zázrak, který nám dopřál chvíli klidu. Náš nejstarší byl ale plný energie. Je stále ve své dinosauří fázi, takže vysoké palmy, obří kapradiny a džunglová atmosféra byly ideálním pozadím pro jeho komentáře o tom, „co asi dinosauři jedli“.
Palmový dům jsem si zamilovala i já. Postaven byl v roce 1882 za vlády císaře Františka Josefa. Nádherné kované detaily, bílé zábradlí a hrdá habsburská elegance — historii tu cítíte na každém kroku. Skoro jako by ten skleník dýchal.
Když se Ollie probudil z odpoledního spánku, byl překvapivě okamžitě připravený na další dobrodružství. Nadšeně ukazoval na obří listy leknínu Victoria amazonica, které pluly po hladině jako pohádkové ostrovy. V jiném jezírku jsme objevili zlaté rybky a malé želvičky vyhřívající se na kamenech. Jedna rybka (možná garra rufa) plavala stále dokola ve stejném rohu, jako by trénovala na olympiádu akvárií.
Exotické orchideje, banánovníky a vysoké palmy sahající až ke kovové střeše — nebyl to jen skleník. Byla to zelená, živá katedrála.
Pouštní dům – jiná planeta
Pouštní dům stojí přímo naproti Palmovému, ale přechod mezi nimi je jako cestování časoprostorem. Z vlhké zelené džungle vstoupíte do světa, kde vládne ticho, sucho a zvláštní pouštní elegance. Tropické listy mizí, vzduch se ztiší a kolem vás se tyčí kaktusy a rostliny, které působí, jako by zvládly přežít i na Marsu.
Uvnitř jsme potkali obří želvy kráčející tempem zenového mistra, ještěrky vyhřívající se pod lampami jako na luxusní wellness terapii a dokonce i pouštní ryby (ano, opravdu existují). Největší úspěch ale slavilo vysoké akvárium s drobnými rybkami garra rufa — těmi slavnými „léčitelkami“, které jemně okusují kůži. Když si jeden odvážný muž ponořil ruce do vody, rybky se na něj sesypaly jako na degustační menu. Když to zkusily děti, dorazilo jen pár opatrných průzkumnic. Zdá se, že dospělá kůže je zkrátka gurmánský zážitek.
Hned za Pouštním domem jsme objevili malou zahrádku, která se ukázala být dokonalým tlačítkem „pauza“. Děti se rozběhly za sebou, jejich smích se míchal s teplým vzduchem, a já jsem se sesunula na lavičku do stínu a na chvíli jen dýchala vůni červených růží. Čistá rodičovská blaženost. Taková ta vzácná minuta, kdy nikdo nic nepotřebuje.
Odtud jsme se vydali k další bráně — tiše a s nadějí, že by se tam mohl objevit stánek s občerstvením. A přišel malý cestovatelský jackpot. Nejen studené nápoje, ale i obří donuty. Ano, dokonce i ve tvaru preclíku. Samozřejmě jsme je museli ochutnat.
Představte si to: tři děti, dva lehce unavení rodiče, kočárky, tašky, batůžky — a my všichni usazení na lavičce, oddaně ukusující sladké těsto, zatímco kolem nás pomalu projíždí žlutý Schönbrunn Panorama Train, zastavuje, pouští další rodiny dovnitř a zase mizí mezi stromy.
Takové ty malé, nenápadné momenty, kdy si uvědomíte, že cestování s dětmi není o dokonalosti. Je o ulepených úsměvech, drobcích v kočárku a o tom, že tyhle momenty chutnají nejlépe společně.
Tou dobou už jsme měli dost tahání tašek — i přenášení unavených dětí, které najednou „nemůžou udělat ani krok“, ale o pět minut později běží za holubem. Tak jsme udělali velmi dospělé a velmi praktické rozhodnutí: stáhli jsme si aplikaci Schönbrunn, pár kliknutími koupili lístky a naskočili do vláčku.
Upřímně? Nejlepší rozhodnutí dne.
Vláček nás ladně provedl kolem těch nejkrásnějších koutů parku — kolem elegantní Neptunovy fontány, romantické Římské zříceniny a až nahoru ke Gloriettě na kopci — a to všechno bez toho, aby malé nožičky dramaticky zpomalovaly tempo nebo aby někdo ležel na cestě s prohlášením, že „už fakt nemůže“.
Ten jasně žlutý vláček je podle mě při návštěvě Schönbrunnu s dětmi malý must-do rituál. Umožní vám vidět velkou část areálu pohodlně, bez krizových scén a s pocitem, že jste zvládli kulturu i rodičovství v jednom elegantním pohybu.
Dívajíc se na spokojeně odjíždějící rodinky a turisty v ikonickém žlutém Schönbrunn vláčku jsme si uvědomili jednu věc: už jsme měli dost tahání tašek — a ještě víc přenášení unavených dětí, které „už nemůžou udělat ani krok“.
Tak jsme udělali praktické rozhodnutí. Stáhli jsme si aplikaci Schönbrunn, a pár kliknutími koupili lístky a naskočili dovnitř.
Upřímně? Nejlepší rozhodnutí dne.
Vláček nás ladně provedl kolem těch nejkrásnějších koutů parku — kolem elegantní Neptunovy fontány, romantické Římské zříceniny a až nahoru ke Gloriettě na kopci. A to všechno bez dramaticky zpomalujících nožiček a bez scén typu „já si tady lehnu a už nikdy nevstanu“.
Ten jasně žlutý vláček je podle mě při návštěvě Schönbrunnu s dětmi malý must-do rituál. Umožní vám vidět velkou část areálu pohodlně, bez krizových momentů a s pocitem, že jste zvládli kulturu, architekturu i rodičovství v jednom elegantním vídeňském oblouku.
Naše největší překvapení? Poslední zastávka Panorama vláčku nás vysadila přesně tam, kde naše procházka začala. Dokonalý kruh. Malé symbolické „všechno do sebe zapadá“, které působilo jako nejsladší tečka za celým dnem.
Samozřejmě jsme nestihli úplně všechno (a interiér paláce jsme si nechali na příště), ale se šesti malými nožičkami cupitajícími vedle nás jsme byli víc než vděční za všechna dobrodružství, která jsme zvládli vměstnat mezi ranní venčení, zmrzlinu a lehké rodičovské vyjednávání.
Schönbrunn nám dal zlaté fasády, tajná hřiště, palmové lesy, pouštní želvy i sladké zastávky větší než dětská hlava. A na jeden rodinný den to bylo víc než dost.