Bavorské Alpy jsou místem, kde se hory téměř dotýkají nebe a pod jejich vrcholy se třpytí azurová horská jezera. Louky jsou na jaře a v létě poseté květinami a tmavě zelené lesy se rozprostírají po měkkých horských svazích. Mezi tím vším stojí staré dřevěné domy a horské chalupy, které celé krajině dodávají téměř pohádkovou atmosféru. Je to kraj, kde by měl každý fotograf alespoň jednou zmáčknout spoušť fotoaparátu – a každý cestovatel se na chvíli zastavit a jen tiše pozorovat krásu hor.
Na náš výlet do Bavorských Alp s dětmi – a samozřejmě i s našimi čtyřnohými společníky – jsem se opravdu těšila. Věděla jsem, že poprvé uvidět německé Alpy bude silný zážitek. Skutečnost ale nakonec předčila všechna má očekávání. Už ve chvíli, kdy se krajina podél silnice začala pomalu proměňovat a v dálce se objevily první majestátní horské vrcholy, mě ten pohled naprosto uchvátil.
Pro každého, kdo miluje hory, je těžké tyto pocity popsat slovy. Kdykoliv něco podobného zažiji, na chvíli úplně ztichnu. Možná to znáte také – směs pokory, hlubokého obdivu a dětské zvědavosti. Pocit fascinace, který vás zároveň jemně dobíjí energií přírody. A oči se prostě nedokážou odtrhnout od těch nekonečných výhledů.
Pokud jste navíc fotograf, kameraman nebo tvůrce obsahu, ten pocit se ještě znásobí. Podle mě jsou bavorské Alpy jedním z mála míst v Evropě, kde během zlaté hodinky vznikají opravdu magické fotografie – ať už fotíte rodiny, nebo krajinu.
A tak se pojďte podívat, jak dopadlo naše spontánní rodinné focení přímo pod horskými vrcholy v jedné krásné německé vesnici v pohádkovém regionu Oberstdorf v bavorských Alpách.
Jak jsem zmínila už v předchozím článku „Rodinný road trip do Prahy“, plánování vlastního rodinného focení často nedopadne tak, jak si představujeme. Člověk se snadno nechá pohltit plánováním každého detailu – ideální lokace, dokonalého světla nebo toho, aby děti byly zrovna připravené a v dobré náladě. Jenže z naší zkušenosti se ten „perfektní moment“ pro rodinné fotografie objevuje jen zřídka. Po mnoha nepovedených pokusech jsem zjistila, že nejlepší strategie je vlastně velmi jednoduchá:
prostě začít fotit během obyčejných každodenních momentů.
Bez velkého tlaku. Bez velkých očekávání. Možná vás překvapí, jak krásné fotografie z toho nakonec vzniknou.
Stačí jen malé plánování – například sladěné oblečení, které dokáže i obyčejnou momentku proměnit v něco výjimečného. A pak už jen zůstat otevřený okamžiku, uvolnit se a opravdu si ty společné chvíle užít.
Právě v tom podle mě spočívá kouzlo rodinné a cestovatelské fotografie.
My jsme věděli, že někde v bavorských Alpách si jednou oblékneme naše „nedělní“ oblečení a pokusíme se zachytit pár prázdninových vzpomínek. Jenže realita s malými dětmi bývá jiná. Dny se rychle zaplní drobnými každodenními úkoly – připravit zdravý oběd, nachystat svačiny, uklidnit nebo pochovat miminko, kterému zrovna rostou zoubky… a tak pořád dokola. Na nějaké velké a dokonale připravené focení zkrátka nebyla příležitost. Druhý večer našeho pobytu v bavorských Alpách jsme se vydali na naši obvyklou večerní procházku se psy. A já jsem jen tak, bez jakýchkoliv očekávání, popadla fotoaparát.
Během procházky si náš čtyřletý syn najednou všiml kamene, který vypadal jako malá hora, a hned na něj začal lézt. Zatímco Kuba měl Ollieho v nosítku a venčil oba naše psy v blízkém lesíku (ano, je to opravdu skvělý táta), já jsem se zastavila v malém koutku louky – doslova pár metrů od naší chalupy – a jen pozorovala Lucase, jak si užívá svůj vlastní moment v Alpách.
A právě takové chvíle miluji zachycovat. Malé děti ponořené do vlastního světa.
Hrají si svobodně a naplno prožívají přítomnost. Jsou v tom, čemu rodiče často říkají flow – okamžiku, kdy jsou tak soustředěné na svou hru, že vůbec nevnímají okolí.
Lucas mezitím zdolával svůj malý „vrchol“ a hrdě na mě volal: „Mami, podívej! Já jsem paleontolog a vylezl jsem na horu!“ Victoria byla zase úplně fascinovaná zelenou alpskou loukou. Otevřela jsem fotoaparát a začala tyto drobné okamžiky tichého štěstí dokumentovat.
Se svým novým fotoaparátem Sony Alpha VII, který jsem koupila speciálně pro naši rodinu, jsem ještě nebyla úplně sžitá. Můj starý Nikon D500 už nestíhal rychlé pohyby dětí – nebo jsem ho možná jen neuměla naplno využít. Tak jsem prostě jen zkoušela, co všechno s novým Sony dokážu zachytit. Když jsem si večer fotografie prohlížela, byla jsem opravdu překvapená, kolik ostrých a povedených snímků vzniklo během tak krátké chvíle.
Připadala jsem si trochu jako staromódní kameraman, který se pohybuje kolem scény a hledá nové perspektivy a úhly. Věděla jsem, že když Lucase při lezení na jeho malou „horu“ zasadím do kompozice s alpskými vrcholy v pozadí, vznikne fotografie s větší hloubkou a silnější atmosférou. Po chvíli se Jakub vrátil z lesa s oběma psy a Ollie k nám také běžel zpátky. A tak jsem nakonec měla příležitost zachytit všechny pohromadě. Kuba si taky na chvíli vzal fotoaparát, aby vyfotil krásné fotky s naší Viky.