Pivoňky, dětské okamžiky a krása ročních období
Návštěvy pivoňkových polí se u nás staly rodinným rituálem — dříve jsme za nimi jezdívali po Anglii, a letos poprvé jsme jejich kouzlo objevili i tady v Česku. Je v tom něco nadčasového: vstoupit do rytmu přírody a nechat si připomenout, jak rychle ty krásné rodinné chvíle plynou. Stejně jako pivoňky. Ty rozkvétají tak rychle, jako rostou naše děti — jeden okamžik jsou to poupata plná očekávání, a vzápětí jejich okvětní lístky tiše opadávají, jako ty první roky s nejmenšími dětmi.
Po přestěhování z Anglie jsem jako každý rok přemýšlela, kam se letos za pivoňkami vydáme. Najít nějaké pole v České republice ale nebylo vůbec jednoduché. Až jsem jedno objevila přes Google — a hned jsem napsala majitelům na Instagram s otázkou, zda by bylo možné přijet s mým nejstarším synem.
V té době jsem už opustila svou romantickou představu, že vezmu celou rodinu. Našim dvojčatům jsou tři roky a právě procházejí tím krásně rošťáckým obdobím. Místo obdivování jemné krásy pivoněk by je s největší pravděpodobností začaly trhat… a rozhazovat lístky všude kolem.
A protože jde o pečlivě spravované rodinné pole, nikoli o samosběr, musela jsem být realistická ve svých uměleckých ambicích.
Bylo krátce po Dni matek, a tak mě napadlo, že by se k takovému výletu mohla přidat i moje maminka, na takový malý máma–dcera retreat na Moravu. Děti jásaly, a mně se začala čím dál více líbit představa, že si společně všichni užijeme krásu Hané. S milými majiteli pivoňkového pole jsem byla už v kontaktu, a tak se moje nadšení zvyšovalo.
Předem mě ale laskavě upozornili, že pivoňky nebudou v plném květu — část z nich byla sklizena dříve, aby vydržely déle a mohly rozkvést v domácnostech zákazníků. Přesto jsem věděla, že návštěva bude stát za to a ta malá rodinná jarní tradice poběží dál.
Do Senice na Hané jsem se rozhodla, že pojedu s dvojčaty vlakem z Prahy, a jen můj nejstarší syn pojede s mámou autem, protože všichni bychom se tam za Boha nevešli. Cestu vlakem si děti krásně užily, a v momentě, kdy se začaly plně projevovat jejich batolecí zvídavé povahy jsme od průvodčího dostali skvělý tip na dětský koutek s projekcí pohádek, a tam jsme cestovali většinu času.
Tip: Pokud chcete s dětmi zažít něco, co těší vás, dopřejte jim nejdřív prostor pro jejich vlastní radost. Když si užijí svůj čas, s větší lehkostí pak vstoupí i do toho vašeho.
Když jsme konečně dorazily do Senice na Hané, naplánovala jsem před návštěvou pivoňkového pole zastávku v krásné moravské Litovli. Chtěla jsem, abychom si v klidu daly oběd, zašly na dětské hřiště a aby se všechny tři děti pořádně vyřádily a unavily.
Takhle vždycky přistupuji k cestování s dětmi, už je to naše rodinná zásada: Pokud je něco, co si opravdu přeji vidět, nejdřív se postarám o to, aby si děti užily svůj čas. Pak jsou mnohem nadšenější i z „dospěláckých“ zastávek.
Návštěvu pivoňkového pole jsem proto naplánovala až na čtvrtou hodinu odpoledne. Dopoledne jsme objevovali místní dětská hřiště v Litovli, dali si krásný oběd, prošli se městem — a nakonec dvojčata spokojeně usnula v autě, právě cestou na pivoňkové pole. To nejvíc ocenila moje máma, protože představa hlídání dvou přetažených tříleťáků ji přece jen trochu děsila.
Byl velmi teplý jarní den, takže bychom děti samozřejmě nenechali spící v autě bez doprovodu. Maminka s nimi zůstala v zaparkovaném autě ve stínu podél polní cesty, zatímco já jsem si s sebou vzala jen nejstaršího syna. A upřímně — byl to sen!
Nejen kvůli dechberoucí kráse moravského pivoňkového pole, ale i díky vzácnému a vědomému času, který jsem mohla strávit jen se svým prvorozeným. To jsou přesně ty vzpomínky, které si ponesu navždy.
Majitelé nás přivítali velmi srdečně — jak jinak, vždyť jsme na Moravě. Po milém povídání nám dali hodinu, abychom si pole v klidu prošli a užili.
Byli jsme úplně ponoření do přítomného okamžiku. Lucas měl ten svůj malý svět jen pro sebe a neskutečně si to užíval. Je to jemná, romantická duše — dokonce vymyslel malou hru o dvou pivoňkách, jako o mamince a tatínkovi, kteří mají svatbu.
Najednou zazvonil telefon — „Pospěš si, dvojčata se budí!“
A tak jsme s Lukáškem běželi polem za ruku až k autu. Smáli jsme se, vítr nám cuchal vlasy a mezi květy se ještě drželo odpolední světlo. Samozřejmě jsem fotila. Ne proto, abych měla obsah. Ale proto, abych uchovala pocit.
Možná je to úděl nás, kteří milujeme fotografii — snažíme se zastavit to, co nejde zastavit. Ty tiché mikro-okamžiky, které by jinak zůstaly jen v mlhavé vzpomínce. Jednou si řekneme: „Pamatuješ na ty pivoňky?“ A právě tehdy obraz promluví.
Světlo se lámalo v objektivu a na jeho zlatých vlasech vykreslilo jemný duhový proužek. Pohyb běhu polem se na vteřinu zastavil. Dětství v pohybu. Čas, který plyne — a přesto se na okamžik nechá držet v dlaních.
Už teď jsem zvědavá, co přinese příští jaro. Možná další pivoňkové pole. Možná jinou krajinu. Ale stejný úmysl — být spolu.
A naše dvojčata? Ta si mezitím klidně oddechovala ve stínu u cesty. Dokonalý den. Pro mámu. Pro tři děti. Pro jaro, které se nedá zopakovat.
Sdílení fotografií a soukromí
Líbil se Vám článek a fotografie? To mě těší. Píšu s přáním inspirovat k vědomému a laskavému životu s dětmi a sdílím chvíle, které jsou pro naši rodinu opravdové a důležité. Přeji si, aby i ty Vaše rodinné momenty mohly být o něco vědomější a citlivější – k sobě samým, k partnerovi, k dětem i ke všem bytostem, které vytvářejí Váš společný domov. U nás je jeho součástí například i naše Border kolie Charlie.
Pokud chcete článek sdílet, můžete použít tlačítka pro sdílení nebo odkazovat přímo na můj web. Sdílení s uvedením zdroje je v pořádku a vážím si ho.
Prosím však o respekt k fotografiím. Každý snímek vznikl z mé vlastní maminkovské perspektivy a je součástí mého osobního a tvůrčího vyjádření. Fotografie nepoužívejte k reprodukci, dalšímu šíření, úpravám ani ke komerčním účelům bez předchozího souhlasu. Týká se to i jejich zveřejňování na jiných webových stránkách či sociálních sítích mimo běžné sdílení článku.
Pokud máte zájem o spolupráci, můžete se mi ozvat. Ráda fotím přirozené portréty a po předchozí domluvě i rodinné fotografie.
Děkuji, že respektujete autorskou tvorbu i soukromí lidí zachycených na snímcích. V rodinném prostoru je citlivost a úcta obzvlášť důležitá. A děkuji i za to, že tento prostor spoluvytváříte se mnou – svými myšlenkami, sdílením a přítomností. Pokud Vám je tento způsob života blízký, můžete se přihlásit k odběru blogu, aby Vám další články neutekly.